Erste Factoring

Factoring není jen o provozním financování, ale i nástrojem modelování finančních ukazatelů, protože na rozdíl od úvěru nezvyšuje pasíva společnosti. Na otázky o různých aspektech tohoto způsobu financování odpovídá generální ředitel společnosti Factoring České spořitelny a.s. Lubomír Civín.

Jak vnímáte situaci na factoringovém trhu? Potvrdily se obavy z poklesu?

V naší společnosti v prvních dvou měsících letošního pokles pokračoval ale už jen v řádu jednotek procent. Od března zaznamenáváme mírné oživení a blížíme se úrovni loňského roku, která však byla šestnáct procent pod hladinou roku 2008. Pokud vím, tak ostatní factoringové společnosti letos také dosáhly nárůstu obchodu a některé i o trochu dříve než my. Obecně se dá říct, že dochází k mírnému oživování, které ale zásadně nepřekračuje loňský rok.

Překvapuje mě, že factoring jako produkt nevyužil krize k svému výraznému rozvoji. Úvěrová krize by teoreticky měla být příležitostí pro alternativní formy financování, nebo ne?

V minulých měsících se projevila poměrně velká korelace vývoje ekonomiky a factoringu. Přece jen factoring je kombinace obchodní společnosti, pojišťovny a banky. Když to hodně zjednoduším, factoring je vlastně o fakturách našich klientů. Pokud naši klienti fakturují méně, tak i náš obrat klesá. Když jsme si srovnávali statistické údaje za poslední tři roky, ukázalo se, že klesala průměrná hodnota faktury, se kterou pracujeme, ale neklesal počet dokladů. To znamená, že naši klienti byli pod cenovým tlakem svých odběratelů.

Zatímco banky ohlásily vloni poměrně úspěšný rok, faktoringovým společnostem se tak nedařilo. Jak to, vždyť tyto instituce poskytují obdobní provozní financování podnikům?

Banky poskytují úvěrové rámce na provozní financování zpravidla jednou za rok a tam se projeví změny, ať už zvýšení nebo snížení, s časovým odstupem. Ve výsledcích se ukáže krize až po čase, protože ony nezaznamenávají aktivitu svých klientů, ale svou úvěrovou expozici vůči nim. Teoreticky krize vytváří prostor pro alternativní formy financování, ale prakticky volných faktur, které se dají použít pro factoring, bývá někdy méně než v dobách konjunktury. Navíc mnoho podniků zejména v horších dobách preferuje cenu a banky jsou při poskytování provozních úvěrů stále levnější než faktoringové společnosti, pak řada firem je přednostně obrací na banky. A factoring vnímají jako doplňkový zdroj. Z toho všeho plyne, že nemůžeme očekávat jednoznačnou korelaci mezi vývojem ekonomiky a objemem factoringu, protože těch faktorů, které ovlivňují zájem o factoring, je mnoho a často působí protikladným směrem.

Factoring je vnímán spíše jako produkt pro malé a střední podniky. Donutila finanční krize i velké firmy poohlížet se po factoringu jako zdroji provozního financování?

Nevím jak v jiných faktoringových společnostech, ale naše portfolio je tradičně namíchané z firem nejrůznějších velikostí, od velmi malých po skutečně velké. Je pravda, že zvláště větší firmy se často poohlížejí po factoringu až jako po poslední možnosti. Nedá se to však zobecňovat. Je tu část i velkých firem, které factoring využívají nebo se o něj alespoň začaly zajímat. V poslední době jsme měli jednání i s firmami, které platí za blue chips.

Jaký mají důvod takové firmy zajímat se o factoring?

Není to jen kvůli financování, které by si mohly obstarat i jinde, ale například kvůli obrazu bilance. Factoring je mimodluhové financování, to znamená, že se změní jen forma majetku z pohledávek na peníze a rozvaha není zatížena nárůstem zadlužení, pokud je to tzv. bezregresní factorig. To má pozitivní vliv na finanční ukazatele, které sledují akcionáři, zahraniční centrály, analytici a koneckonců i banky. Je pravda, že některým firmám manažerské rozhodování trvá poněkud déle, ale pokud si factoring osahají a naučí se s ním pracovat, pak se snaží tento produkt expandovat například teritoriálně - financují s ním některý svůj export a podobně.

Která odvětví jsou typická nebo řekněme vhodná pro factoring?

Která jsou vhodná? Spíš je jednodušší říct, která jsou nevhodná. Nevhodné jsou ty případy, kde nedochází k opakovaným dodávkám, protože revolvingových charakter dodávek je jedním nástrojů řízení rizik. Když dochází k opakovaným dodávkám, tak můžeme na základě historie kontrolovat finanční toky a odhadovat jejich budoucnost. Pokud víme, že neplánovaný výpadek v inkasu můžeme nahradit jinými platbami, pak je to důležitá informace risk managementu.

Pořád jsme nezmínili žádné odvětví.

Abych byl konkrétní, neděláme a priori žádná odvětví, v nichž se pracuje na smlouvu o dílo. Typicky je to investiční výstavba a vůbec všechno, co má charakter jednorázové dodávky. Druhá nevhodná skupina je pro nás, je ta, kdy není jasné, kolik nakonec vlastně odběratel uhradí. Nejasné jsou tyto vztahy třeba v letecké dopravě, v cestovním ruchu, kdy se platí až podle skutečně zkonzumovaných služeb zájezdu či letu. Při konečném vyúčtování bývají uplatňovány různé odpočty, regresy a podobně. Nemáme také rádi obchody, kde se figuruje zádržné, tzn. faktura se proplatí až po nějaké záruční lhůtě, řekněme po pěti letech,. Jak ten obor v ČR dozrává a jak získáváme zkušenosti, tak samozřejmě roste ochota podstupovat rizika v nových odvětvích, protože už umíme lépe odhadnout, jak se některé obory budou vyvíjet. Učíme se někdy bohužel i za cenu ztrát, ale bez toho by asi nebyl žádný pokrok.

Banky a pojišťovny prezentovaly odvětví, kde zpřísnily kritéria poskytování kapitálu, příp. pojištění rizik. Jak je to v oblasti factoringu? Také hodnotíte opatrněji než dříve vyhlídky např. v autoprůmyslu či fotovolatice apod.?

Nemáme žádné odvětví, u kterého bychom šlápli na brzdu a přestali je financovat v souvislosti s finanční krizí. Fotovoltaiku jsme ani nedělali, protože to je spíš investiční záležitost a provoz samotný není náročný na financování. Kromě toho dodavatelé energií mají dobré možnosti, jak si zajistit platební disciplínu u svých odběratelů. Autoprůmysl nepovažujeme za nějaké zásadně problémové odvětví. Pokud vím, tak automobilky nepřestaly platit svým partnerům a pokud tlak na snižování cen dostal některého z dodavatelů pod break-even point a ke krizi likvidity, tak nás se to nedotkne, protože i v takových případech my jeho pohledávky zinkasujeme.

Sledujete v rámci risk managementu také kvalitu dodávek klienta? Jak se řeší případy, kdy např. profinancujete klientovi fakturu a odběratel následně uplatní reklamaci a dosáhne podstatného snížení kupní ceny?

Pokud to nastane jednorázově, pak si protipohledávku nebo dobropis odběratele zinkasujeme z ostatních pohledávek klienta. Buďto u toho samého odběratele nebo i u ostatních. Factoringová společnost neproplácí nominální hodnotu faktury, ale typicky 70 až 90 procent a zůstává jí tzv. vyrovnání do doby skutečného inkasa. A z objemu těchto vyrovnání se hradí případné jednorázové selhání v jednotlivém obchodním případě. To je jeden z důležitých momentů našeho risk managementu. Nepracujeme totiž se vztahem klient - jeden odběratel, ale klient - více odběratelů. Kdybychom v modelovém příkladě poskytli 80 procent proti pěti fakturám o stejné nominální hodnotě, pak selhání jednoho z odběratelů nám pokryje objem nevyplaceného vyrovnání od ostatních dlužníků.

Jako typický kandidát o factoringové služby bývá prezentován podnik s krátkým výrobním cyklem, který je nutné profinancovat, a s dlouhou splatností odběratelských faktur, typicky bývá uváděn dodavatel jogurtů do obchodního řetězce. Projevil se nějak v zájmu o factoring zákon o významné tržní síle?

Řekl bych, že zatím nijak. Odběratelé s významnou tržní silou si našli jiné cesty, jak si své dominantní postavení v dodavatelských vztazích zachovat. Jedním z nástrojů je zákaz factoringu. To znamená, že jejich dodavatelé nesmějí pohledávky za nimi nikomu postoupit. Některé řetězce dost arogantně zakazují factoring zejména z toho důvodu, že své protipohledávky vůči svým dodavatelům by nemohly uplatnit proti faktoringové společnosti. Tím by se zbavily dalšího nátlakového nástroje vůči svým partnerům. Některé řetězce používají jiné metody: nabízejí svým dodavatelům, že jim budou platit hned, ale se skontem. To je další způsob, jak jim ukrojit další část zisku.
Ale abych jenom nekritizoval, jsou obchodní řetězce, se kterými spolupracujeme. Nastavili jsme si dlouhodobou spolupráci na férovém základě, vzájemně si vyměňujeme poznatky o obchodních partnerech a jejich možných potížích. Řetězce nám sdělují, že jim např. vzrostl počet reklamací nebo že mají potíže s pravidelností dodávek apod. My pak můžeme v adekvátním čase reagovat a využít i naše nástroje pro práci s klientem.

Otázka v tomto případě zní, jestli se vůbec má postavení v dodavatelských vztazích řešit zákonem? Jestli není lepší, ať si to upraví smluvní strany podle své vyjednávací síly?

Dříve jsem si myslel, že volnost je lepší, ale nyní bych řekl, že zákonná úprava má také něco do sebe. Rád bych připomněl jednu zapomenutou legislativní úpravu z roku 1991. Je to mezinárodní konvence o platebním styku, ve které se říká, že postupování pohledávek nelze v obchodním styku zakázat. A přitom jeden z projevů zneužívání dominantního postavení v obchodním styku je právě zákaz factoringu. Kdyby totiž hráči s významnou tržní silou měli za své obchodní věřitele čistě finanční instituce na základě závazek-pohledávka a nemohly by pracovat s protipohledávkami, protiplněními a podobně, ztratily by jeden důležitých prostředků nátlaku. Konvenci, o které mluvím, bývalé Československo pouze podepsalo, ale v tehdejších zmatcích rozdělování federace již neprošla parlamentem. Určitá nevlídnost české legislativy k factoringu má i tento dlouholetý vroubek.

Když už na to padla řeč, kdy se dočkáme zákonné standardizace factoringu? A bylo by to vůbec užitečné?

Jednoznačně ano. Kvůli neřešené legislativě jsou některé jinde běžné produkty na našem trhu neimplementovatelné. Třeba ve Velké Británii je hlavním produktem invoice discounting, čili odkupování faktur s diskontem. Je to jednodušší, rychlejší i levnější produkt než běžný factoring, ale tady před pár lety na našem trhu vůbec nemohl být zaveden, protože byl daňově neuznatelný. Dnes sice daňově uznatelný teoreticky je, ale prakticky není využitelný ve factoringových firmách, které jsou refinancovány mateřskou bankou a podléhají testu nízké kapitalizace. Hlavní překážkou je, že diskont není podle zákona pro nás úrokový výnos, takže proti němu nemůžeme postavit jako náklad úroky, které sami platíme za vypůjčení kapitálu. Právě produkty typu invoice discounting jsou velmi rozšířené na trzích, kde je factoringová kultura mnohem dále než u nás. S jejich zavedením by se u nás mohl factorig rychle dostat až na dvojnásobek současné úrovně. A to bez legislativní úpravy nepůjde.

A co daňové důsledky?

Tím, že není jasná faktoringová legislativa, tak není úplně jednoznačné jak o factoringu účtovat, což může mít závažné daňové důsledky. Stále je tu riziko, že některý správce daně nebude ochoten uznat náklady na factoring jako daňově uznatelné. Sice ojediněle, ale sem tam se to stává. Stačí, aby se referent na nějakém finančním úřadě rozhodl, že náklady na factoring neuzná jako daňový náklad, a jsou s tím velké problémy. Trvá dlouho, než si firma prosadí to, co je v jiném okrese běžné.

Nebankovní instituce mají přísnější podmínky pro tvorbu opravných položek. Co to znamená pro factoring?

To je dlouhodobý problém. Když zelinář neprodá všechno zboží a něco se mu zkazí, tak si to zahrne do ztratného. My když pohledávku nezinkasujeme, tak ji zdaníme a nemůžeme daňově odepsat. Debatu nad tímto tématem vedeme s příslušnými orgány již dlouho, ale zatím to nikam nevedlo. Celé to má za následek, že cena za factoring musí v sobě obsahovat náklady i na tato daňová rizika, a tudíž je dražší, a proto nedostupná pro určitý okruh firem. Je to takové krátkozraké ze strany státu. Oni vidí jen, že kdybychom ztráty odepisovali do daňových nákladů, tak by stát získal méně na daních, ale už nevidí, že další firmy kvůli tomu na financování nedosáhnou a nevytvoří tak přidanou hodnotu a zisk, které by bylo možné zdaňovat.

Nezkoušíte s tím něco dělat přes profesní sdružení?

Ale ano. Poslední odpověď, kterou jsme na úrovni České leasingové a finanční asociace dostali od ČNB a ministerstva financí, byla, že vzhledem k nárůstu nesplácených spotřebitelských úvěrů není žádoucí, aby opravné položky tvořené v nebankovním financování byly daňově uznatelné. Týká se to bohužel nejen factoringu, ale např. i leasingu. Takže shrnuto: legislativní úprava by se hodila z mnoha důvodů. Z jiných zemí se ukazuje, že pevná pravidla vedou k rozvoji nejen factoringu samotného, ale i následně sektoru malých a středních podniků, a to i těch hůře financovatelných. Tento segment bývá často motorem celé ekonomiky.

Jak se vyvíjí zájem o doprovodné služby factoringu, např. o správu pohledávek či pojištění pohledávek?

Poptávka po těchto službách v krizi vzrostla. U nás pozorujeme zájem i o čistou správu pohledávek. Klienti nám postupují pohledávky, my jim je vyhodnocujeme, hlídáme termíny, upomínáme, provádíme inkaso. Máme i služby, které poskytujeme již před vznikem pohledávek. Na základě monitoringu ekonomických subjektů a z různých databází můžeme našim klientům dopředu zjistit, zda jejich odběratelé nemají platební potíže, nejsou v insolvenci, exekuci, v dlužné pozici vůči státu a podobně. Máme dokonce i klienta, významného klienta, kterému poskytujeme právě jen tuto službu. Tento zákazník má přes 200 odběratelů a hlídání informací o všech z nich by pro něj bylo náročné. A přitom se nechce dostat do situace, že by mu uvázly pohledávky někde v konkursní podstatě.

Je ve factoringu prostor rozvíjet produkt, případně jakým směrem se může vývoj ubírat?


Už jsem to naznačil. Za důležitý považujeme směr rozšiřování péče o zákazníky a poskytování komplexní služby o pohledávky. Část našich tržeb tak už není jen za financování, ale i za doprovodné služby. Je to zvýšení komfortu klienta. V ideálním případě nejkomplexnější služby by nám klient měl jen poslat podepsaný dodací list a my bychom se postarali o zbytek - od vystavení faktury až po inkaso včetně profinancování. To by vlastně byl takový outsourcing účtárny a části finančního oddělení včetně cash managementu, protože jsme schopni platit rovnou dodavateli. Jsme schopni alokovat finanční toky podle potřeb klienta. Takhle funguje v Americe i např. mzdový factoring. Faktor na základě převzetí faktur provádí úhradu mezd zaměstnanců klienta. Ale to jsou více sofistikované produkty, které dnes nejsou na pořadu dne, ale promýšlíme je.

A jak je to ve světě?

Víme, že dnes je trendem globalizace. Výroba je vytěsňována a nahrazována dovozem. Factoring na to reagoval zapojením do tzv. supply chain finance. To je financování celého procesu dodání zboží na trh až po vznik pohledávky. Dovozce zboží nemůže čekat řadu týdnů, až mu uhradí fakturu prodejce, ale musí co nejdříve zaplatit výrobci v dalekých zemích, aby mohl produkovat. Dále musí financovat přepravu, nalodění, vylodění, skladování a podobně. Do financování tohoto řetězce až po inkaso od konečného odběratele se zapojuje i factoring často v kombinaci s jinými způsoby financování. Od nákupu zásob vytvořením úvěrového rámce na akreditivy po například takový netradiční produkt, jakým je reversní factoring. To znamená, že importní factor získá na svého klienta - odběratele- úvěrový limit, poskytne ho exportnímu factorovi, který na jeho základě profinancuje factoringovou exportní operaci. Obecně jde o hledání forem předfinancování a průběžného financování, protože v důsledku globalizace už skoro nikdo nic v rozvinutých zemích nevyrábí a všechno se dováží. Tyto modely jsme si sice vyzkoušeli, ale máme je spíš v zásobě na stabilnější období, protože v současné době zvýšené volatility není moc příležitostí na experimenty. Je velké riziko, že někde v takovém řetězci dojde k selhání.

Zdroj: Finanční management, 15.6.2010

 

Mám zájem o:

37.3%
8.9%
18.3%
21.3%